Jacques Brel

Jacques Brel
Narození8. dubna 1929
Belgie Schaerbeek, Belgie
Úmrtí9. října 1978 (ve věku 49 let)
Francie Bobigny, Francie
Místo pohřbeníCalvary Cemetery
ChoťThérèse Michielsen (od 1950)
Partner(ka)Suzanne Gabriello (1955–1961)
Maddly Bamy (1971–1978)
DětiFrance Brelová
PříbuzníPierre Brel (sourozenec)
Bruno Brel (synovec)
Oficiální webfondationbrel.be
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacques Brel (8. dubna 1929, Schaerbeek – 9. října 1978, Bobigny), byl belgický šansoniér, písničkář, básník, herec a režisér.

Životopis

Mládí

Narodil se v Belgii v rodině soukromého podnikatele, který vlastnil továrnu na karton. Studoval jen s malým zájmem o školu (kromě hodin francouzštiny). Mladý Jacques Brel se aktivně zajímal o amatérské divadlo. Později vystudoval řečtinu, latinu a obchodní právo. Předpoklad, že jednou převezme rodinnou textilní továrnu, se nikdy nenaplnil, práce obchodníka a podnikatele ho prakticky nikdy nezajímala. V roce 1951 si vzal za ženu Thérèse Michielsen, řečenou „Miche“ (=“bochník“) a koncem téhož roku se jim narodila dcera Chantal.

Začátky

Od roku 1952 skládal své první písně, které zpíval nejprve v rodinném kruhu nebo v bruselských kabaretech. Již v této době v sobě skrýval onu sílu, a to jak ve svých textech, tak ve své osobité interpretaci. Jeho rodině se tyto pokusy vůbec nelíbily a v žádném případě jej nepodporovala v jejich pokračování. On však vytrval a v roce 1953 vydal svůj první singl. Poté opustil Brusel a sám se vydal do Paříže, na pozvání Jacquese Canettiho, objevitele nových talentů, který pracoval u Philipsu a vlastnil kabaret Les trois baudets. Jeho rodina mu odmítla půjčit další peníze, narodila se jeho druhá dcera France. Byla to léta největších problémů. V roce 1955 za ním přijela jeho žena s dětmi a usadili se v Montreuil. Vydal své první dlouhohrající album. Zpíval pro křesťanské organizace, a tak mu Georges Brassens začal přezdívat „abbé Brel“ – s velkou dávkou humoru, neboť byli přátelé.

První úspěchy

V roce 1956 se setkal s pianistou Françoisem Rauberem, který jej od té doby doprovázel a staral se o aranžmá jeho písní. V roce 1957 se setkal s dalším pianistou Gérardem Jouannestem, který jej potom výhradně doprovázel na scéně, zatímco François Rauber s ním pracoval ve studiu. Postupně si vytvořil své publikum a získal první úspěchy. V roce 1957 obdržela jeho druhá deska Velkou cenu Akademie Charles Cros. Koncem roku 1958 měl první úspěch v pařížské Olympii a v roce 1959 v jiné slavné pařížské hale Bobino.

Nejplodnější období

Od tohoto momentu na sebe vše navazovalo v rychlém rytmu, v roce 1966 opustil scénu. Dne 16. května 1967 absolvoval svůj poslední recitál.

V létě 1967 natočil film Rizika zaměstnání a začal cestovat po světě na plachetnici. V dalších letech se věnoval filmu jako režisér či herec (např. Dobrodružství je dobrodružství od Clauda Lelouche).

V roce 1974 vše opustil a odjel na plachetnici. Byl těžce nemocen, po první operaci rakoviny plic. Usadil se na Markézách na tichomořském ostrůvku Hiva Oa. Pracoval zde jako pilot a majitel malého letadla, létal zde jako aerotaxi a vozil poštu pro místní obyvatele.

V roce 1977 se vrátil do Paříže a natočil své další album, kterého se během prvního týdne prodalo neuvěřitelných více než milion kusů. Vrátil se zpět na ostrovy, ale v červenci 1978 se jeho zdravotní stav zhoršil a byl přepraven do Francie. Zemřel v říjnu téhož roku. Je pochován na Markézách, po boku Paula Gauguina.

Nejen ve frankofonním světě je považován za jednoho z největších šansoniérů, hudebních skladatelů a básníků druhé poloviny 20. století. Jeho vliv na francouzskou (a belgickou) hudební scénu je stále významný. Dodnes je symbolem nonkonformismu a některé jeho texty, přestože známé, neustále překvapují svou násilnou prozíravostí.

V prosinci 2005 byl zvolen diváckým SMS hlasováním za největšího Belgičana (všech dob) ve stejnojmenné anketě státní televize RTBF.

Dílo

Písňová tvorba

Diskografie:

  • Grand Jacques – 1954
  • Quand On n’a Que l’Amour – 1957
  • Au Printemps – 1958
  • La Valse à Mille Temps – 1959
  • Marieke – 1961
  • Enregistrement Public à l’Olympia 1961 – 1962
  • Les Bourgeois – 1962
  • Enregistrement Public à l’Olympia 1964 – 1964
  • Les Bonbons – 1966
  • Ces Gens-Là – 1966
  • Jacques Brel ’67 – 1967
  • J’arrive – 1968
  • L’Homme de la Mancha – 1968
  • Ne Me Quitte Pas – 1972
  • Brel – 1977

Filmová tvorba

Režie:

  • Franz – 1971, v tomto filmu působil zároveň jako herec
  • Le Far West – 1973, v tomto filmu působil zároveň jako herec

Herec:

Odkazy

Externí odkazy

Nositelé ceny Premio Tenco
Pro hudebníka
Léo Ferré, Sergio Endrigo, Giorgio Gaber, Domenico Modugno a Gino Paoli (1974) • Vinicius de Moraes, Fausto Amodei, Umberto Bindi, Fabrizio De André, Francesco Guccini a Enzo Jannacci (1975) • Georges Brassens (1976) • Jacques Brel (1977) • Leonard Cohen (1978) • Lluís Llach (1979) • Atahualpa Yupanqui (1980) • Chico Buarque de Hollanda (1981) • Arsen Dedić (1982) • Alan Stivell, Paolo Conte, Giovanna Marini a Roberto Vecchioni (1983) • Colette Magny (1984) • Silvio Rodríguez, Dave Van Ronk a Bulat Okudžava (1985) • Tom Waits a Joan Manuel Serrat (1986) • Joni Mitchell (1988) • Randy Newman (1989) • Caetano Veloso (1990) • Charles Trenet (1991) • Vladimir Vysockij (1993) • Pablo Milanés (1994) • Sérgio Godinho (1995) • Renato Carosone (1996) • Jackson Browne (1997) • Elvis Costello (1998) • Bruce Cockburn a Zülfü Livaneli (1999) • Nick Cave a Rickie Lee Jones (2000) • Laurie Anderson a Luis Eduardo Aute (2001) • Donovan a Gilberto Gil (2002) • Eric Andersen a Patti Smith (2003) • Peter Hammill (2004) • John Cale a Khaled (2005) • Willy DeVille a Bruno Lauzi (2006) • Jacques Higelin (2007) • Milton Nascimento (2008) • Franco Battiato a Angélique Kidjo (2009) • Paul Brady (2010) • Luciano Ligabue a Jaromír Nohavica (2011) • The Klezmatics (2012) • Robyn Hitchcock (2013) • José Mário Branco, David Crosby, Maria Farantouri, The Plastic People of the Universe a John Trudell (2014) • Francesco Guccini (2015) • Otello Profazio a Stan Ridgway (2016) • Vinicio Capossela (2017) • Zucchero Fornaciari a Salvatore Adamo (2018) • Pino Donaggio, Gianna Nannini a Eric Burdon (2019) • Vasco Rossi a Sting (2020) • Mogol, Fiorella Mannoia, Vittorio De Scalzi, Paolo Pietrangeli, Enrico Ruggeri, Stefano Bollani a Marisa Monte (2021) • Alice, Claudio Baglioni, Angelo Branduardi, Fabio Concato, Jurij Ševčuk, Giorgio Conte, Bénabar a Michael McDermott (2022) • Carmen Consoli, Eugenio Finardi, Ron a Tom Zé (2023)
Pro kulturní osobnost
Nanni Ricordi (1974) • Michele L. Straniero (1975) • Filippo Crivelli (1976) • Dario Fo (1977) • Roberto Roversi (1978) • Roberto De Simone (1979) • Giancarlo Cesaroni (1980) • Giorgio Calabrese a Ornella Vanoni (1981) • Roberto Murolo (1982) • Sergio Bardotti (1983) • Paolo Poli (1984) • Bulat Okudžava (1985) • Susana Rinaldi (1986) • Žanna Bičevská (1989) • Antonio Carlos Jobim (1990) • Milva (1991) • Virgilio Savona (1994) • Cesária Évora a Cheikha Rimitti (1995) • Lowell Fulson (1996) • Paddy Moloney (1997) • Roger McGuinn (1998) • Mercedes Sosa (1999) • Ute Lemper a Franco Lucà (2000) • Meri Lao (2001) • Arto Lindsay a Enrique Morente (2002) • Jane Birkinová a Maria Del Mar Bonet (2003) • Dulce Pontes (2004) • Fernanda Pivano (2005) • Gianfranco Reverberi a Achinoam „Noa“ Nini (2006) • Marianne Faithfullová (2007) • Joan Molas (2008) • Horacio Ferrer (2009) • Amancio Prada, Roberto „Freak“ Antoni (2010) • Mauro Pagani (2011) • Alessandro Portelli (2012) • Garland Jeffreys a Cui Jian (2013) • Gianni Minà (2014) • Guido De Maria (2015) • Sergio Staino (2016) • Massimo Ranieri a Camanè (2017) • Carlo Petrini (2018) • Franco Fabbri (2019) • Vincenzo Mollica (2020) • Pere Camps (2021) • Giancarlo Governi a Gualtiero Bertelli (2022) • Renzo Arbore (2023)
Autoritní data Editovat na Wikidatech