Viola d'amore

viola d'amore

italsky viola d'amore německy viola d'amore anglicky love viol francouzsky viola d'amore
Klasifikace
Podle orchestrální praxe: Smyčcové nástroje
Podle způsobu vzniku tónu: Chordofony
Tónový rozsah

Příbuzné nástroje
Viola, Violoncello, Viola da gamba, Violon, Viola di bordoni

Viola d'amore (česky také viola milostná), je šesti- nebo sedmistrunný smyčcový hudební nástroj s rezonančními strunami, užívaný zejména v barokní a klasicistní hudbě. Při hře se drží pod bradou, podobně jako housle.

Konstrukce a zvuk

Viola d'amore má mnoho společných rysů s nástroji skupiny viol. Vypadá jako sopránová viola da gamba bez pražců a je opatřena rezonančními strunami. Šestistrunná viola d'amore a sopránová viola da gamba mají přibližně stejný tónový rozsah a ploché dno. Na hlavici bývá vyřezána hlavička Amora se zavázanýma očima, představující lásku. Otvory ve víku jsou většinou ve tvaru planoucího meče. Nemá pražce a při hře se drží pod bradou, podobně jako housle. Je přibližně stejné velikosti jako současná viola.

Má zpravidla šest nebo sedm strun, na které se hraje smyčcem stejně jako u houslí. Pod hlavními strunami je natažen obvykle stejný počet rezonančních strun, na které se nehraje přímo, ale které se rozeznívají v rezonanci nástroje. Existují nástroje, kde je těchto strun až 14. Díky těmto strunám však má viola d'amore obzvláště sladký a vřelý zvuk. Rezonanční struny však nejsou nejdůležitější charakteristikou. Koncem 18. století se používaly i nástroje bez rezonančních strun. Na první pohled je viola d'amore nápadná velmi dlouhým krkem nutným k napínání většího počtu strun.

Tónový rozsah

Původně se ladila podle skladby, která měla být hrána. Teprve koncem 18. století se ustálilo ladění: A, d, a, d', fis', a', d". Stejně jako u violy da gamba, se při hře jen zřídka používají vyšší polohy.

Užití

Nástroj byl velmi oblíbený koncem 17. století. Původně to byl výhradně sólový nástroj, oblíbený zejména u hudebních amatérů. Hrávaly na něj zvláště dámy.^[1] Hudebníci specializovaní na tento nástroj se vyskytovali jen zřídka, neboť tehdy bylo obvyklé, že profesionální hudebník hrál na více nástrojů, zvláště u nástrojů obdobného typu. Postupně se však přestal užívat a před lahodností zvuku byla dávána přednost síle a mohutnosti tónu nástrojů houslové rodiny. V 19. a 20. století se však znovu objevuje v partiturách některých operních skladatelů (Jules Massenet, Giacomo Puccini) a postupně se stává oblíbeným i u současných skladatelů. S tím souvisí i změna stavby dnešních viol s ohledem na vyšší napětí moderních, kovem opředených, strun. Violu d'amore rovněž používají soubory zaměřené na historicky autentické provádění staré hudby. O renesanci tohoto nástroje v českých zemích se významně zasloužil plzeňský skladatel Theodor Schulz (1875–1945).

Leoš Janáček původně použil violu d'amore ve svém kvartetu Listy důvěrné. Učinil tak symbolicky k vyjádření inspirace, kterou mu tehdy poskytl vztah ke Kamile Stösslové.^[2] Vzhledem k obtížnosti provádění pak později part přepsal pro normální violu.

Repertoár

Barokní hudba

Heinrich Biber (1644–1704)

Partita VII pro dvě violy d'amore a basso continuo (Harmonia artificiosa - ariosa, 1696).

Attilio Ariosti (1666–1729)

6 Lessons pro violu d'amore a basso continuo

15 sonát

použita ve 2 kantátách

Antonio Vivaldi (1678–1741)

Concerto in D major, RV 392, P.166

Concerto in D minor, RV 393, P.289

Concerto in D minor, RV 394, P.288

Concerto in D minor, RV 395, P.287

Concerto in A major, RV 396, P.233

Concerto in A minor, RV 397, P.37

Georg Philipp Telemann (1681–1767)

Concerto in E major pro milostý hoboj, violu d'amore, smyčce a continuo

Johann Sebastian Bach (1685–1750): Janovy pašije č. 19 a 20 a v některých kantátách

Klasicistní hudba

Johann Joachim Quantz (1697–1773)

Trio Sonata pro flétnu, violu d'amore a continuo

Carlo Martinides (1731–1794)

Divertimento in D major pro violu d'amore, housle, violu a violoncello

Joseph Haydn (1732–1809)

Divertimento pro violu d'amore, housle a violoncello

Karel Stamic (1745–1801)

3 koncerty

Sonata in D major pro violu d'amore a housle nebo violu

některé další sonáty

Kvartet

Franz Anton Hoffmeister (1754–1812)

Quartet in Es-dur (i transkripce do D-dur) pro violu d'amore, 2 housle a violoncello

Joseph Leopold Eybler (1765–1846)

Quintet No.1 a 2 in D major pro violu d'amore, housle, violu, violoncello a violone

Romantismus

Louis van Waefelghem (1840–1908)

Romance D-dur pro housle nebo violu d'amore a klavír (1891)

Soir d'automne (Podzimní večer), Melodie pro violu d'amore nebo violu a klavír nebo harfu (1903)

Moderní díla

Charles Martin Loeffler (1861–1935)

La mort de Tintagiles, Symfonická poema pro violu d'amore a orchestr op. 6 (1897-1900)

Henri Casadesus (1879–1947)

Koncert pro violu d'amore a smyčce

24 Préludes pro violu d'amore a cembalo nebo harfu (1931)

Heitor Villa-Lobos (1887–1959)

Amazonas

Frank Martin (1890–1974)

Sonata da chiesa pro violu d'amore a varhany nebo smyčcový orchestr (1952)

Paul Hindemith (1895–1963)

Kleine Sonate pro violu d'amore a klavír, Op. 25 No. 2 (1922)

Kammermusik No. 6 pro violu d'amore a komorní orchestr, Op. 46 No. 1 (1927)

Paul Rosenbloom (*1952)

Koncert pro dvě violy d'amore a komorní orchestr (1994)

Jevištní díla

Giacomo Meyerbeer: Les Huguenots (1836)
Ferenc Erkel: Bánk Bán (1861)
Jules Massenet: Le jongleur de Notre-Dame (1901)
Giacomo Puccini: Madama Butterfly (1904)
Hans Pfitzner: Palestrina (1912)
Leoš Janáček: Káťa Kabanová (1919)
Sergej Prokofjev: Romeo a Julie (1935-1936)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Viola d'amore na anglické Wikipedii.

↑ Antonín Modr: Hudební nástroje. SNKLHU, Praha 1954
↑ Tyrrell, John (2006/7). 'Janáček: Years of a Life', Faber & Faber, London, Volume II at pages 264, 832, 881