Josef Winterhalder starší

Josef Winterhalder starší
Narození10. ledna 1702
Vöhrenbach
Úmrtí25. prosince 1769 (ve věku 67 let)
Vídeň
Povolánísochař, řezbář, malíř, kreslíř a učitel
DětiJosef Winterhalder[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sousoší s králem Davidem v klášteře Hradisko v Olomouci, c. 1731

Josef Winterhalder st. (10. ledna 1702, Vöhrenbach – 25. prosince 1769, Vídeň) byl významným pozdně barokním sochařem, který byl činný především na Moravě v 18. století.

Život

Josef Winterhalder st. se narodil 10. ledna 1702 ve městě Vöhrenbach na jihu Württemberska. V jeho rodině se objevovaly umělecké osobnosti po generace. Již jeho dědeček, Barthel Winterhalder (činný kolem roku 1662, kdy vytvořil hlavní oltář Panny Marie Růžencové pro kostel v Hüfingen), byl sochařem. Také Josefův otec, Adam Winterhalder, pokračoval v sochařské činnosti a je doložen od roku 1696 ve Vöhrenbachu. Pro tamní kostel vytvořil kolem roku 1735 hlavní oltář. Po otcově smrti převzal rodinnou dílnu nejmladší ze tří synů, Jan Michael Winterhalder.

Školení a vlivy

Josefu se dostalo prvního školení v otcově dílně. Poté se vydal na studijní cestu, kdy jeho první zastávkou byl Mnichov. Zde poznal dílo bratří Asamů. Dále pokračoval do Vídně, navštívil také Lambach, kde se setkal s tvorbou Lorenza Mattielliho, kterou později citoval ve své tvorbě.

V letech 1726 – 1728 studoval na vídeňské Akademii, kde si osvojil především umění kresby, kompozice a proporcí. O sochařském ateliéru v té době nemáme žádné zprávy, proto je pravděpodobné, že již při studiu pracoval jako pomocník v Mattielliho ateliéru. Winterhalderovy sochařské práce vykazují vysokou výtvarnou úroveň. Na počátku jeho samostatné činnosti (kolem roku 1730) je zřejmý vliv neoklasicistního díla G. R. Donnera (1693 – 1741). Z jeho prací Winterhaldera nejvíce zaujala výzdoba schodiště arcibiskupské rezidence Mirabell v Salcburku, který navštívil po ukončení studia na Akademii. To dokazují některé rané práce pro premonstrátskou kanonii na Hradisku u Olomouce.

Vedle Donnerova vlivu bylo Winterhalderovi přínosné studium v ateliéru sochaře Lorenza Mattielliho (1688 – 1748). Z Mattielliho kompozičně rozvinutých sousoší (Loučení sv. Petra a Pavla nebo Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy) vychází Winterhalderova sousoší ve slavnostním sále na Hradisku. V raném sochařově díle je pak patrný vliv italského štukatéra Baldassara Fontany (1661 – 1733), v nichž jej zaujaly kubizující tendence a typika jeho andělských figur. Vliv sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), za jehož studiem se vydal do Drážďan, je viditelný na kazatelně v dominikánském kostele sv. Michala v Brně. Winterhaldera zaujala jeho schopnost vidět sochařské dílo malířským způsobem. Celým Winterhalderovým dílem prochází styl lámaných a kubizujících forem. Jeho draperie se vyznačují ostře zalamovanými klikatkami řas a lemů látek.

Dílo

Socha sv. Ludmily, Dominikánské náměstí, Brno (1736–37)

Roku 1729 přišel Winterhalder do Olomouce, kde vstoupil do dílny zdejšího sochaře Jana Sturmera s úmyslem vytvořit si podmínky pro získání samostatných zakázek. Již o rok později dostal nabídku na výzdobu schodišťového prostoru a šestici soch v předsálí prelatury na Hradisku. Jde o alegorie Ctností – ženské personifikace Lásky, Víry, Naděje, Trpělivosti, Statečnosti a Střídmosti. Sochy jsou provedeny v kameni s bílou polychromií a jsou v mírné nadživotní velikosti. S prací na podstavcích těchto soch mu pomáhal jeho mladší bratr Jan Michael. Celá zakázka byla dokončena roku 1733. V době na těchto pracích se Josef seznámil s vídeňským malířem Paulem Trogerem (1698 – 1762), který jej inspiroval především v oblasti kresby a kompozice. Oba umělci byli v tvůrčím kontaktu do konce malířova života.

Během prací pro premonstrátskou kanonii v Olomouci přijímal i další zakázky. Roku 1733 pracoval na sochařské výzdobě bočních oltářů farního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě. Na pomezí let 1736 a 1737 pracoval v Brně na čtveřici soch českých a moravských patronů (sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Cyril a sv. Metoděj) na balustrádě dominikánského kostela sv. Michala. Tyto sochy jsou z vápence a pískovce. V průběhu 40. let 18. století na ně sochař navázal početným dílem v interiéru.

Při další studijní cestě do Drážďan (před rokem 1740) navštívil Prahu. Zdejší konzervativní umělecké prostředí jej však výrazněji neovlivnilo. Svůj zájem věnoval tvorbě drážďanského dvorního sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), jež ho zaujala nezvyklým pojetím drapérie a malířským rozkladem objemu soch. V polovině 40. let pobýval střídavě v Náměšti nad Oslavou, kde vytváří dekoraci mostu, kterou tvoří soubor dvaceti soch světců a světic, a v Brně, kde pracoval na početné figurální výzdobě dominikánského kostela. Roku 1747 získal další zakázku od dominikánů, a to v Uherském Brodě. Na této zakázce pracoval spolu s bratrem Antonínem. Šlo o soubor soch na šest oltářů tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tato díla představují jeden z vrcholů umělcovy tvorby. Na počátku 50. Let pracoval spolu s Trogerem opět pro premonstráty na Hradisku u Olomouce. K chystaným oslavám šestistého výročí příchodu řádu zde Winteralder částečně realizoval výzdobu konventního kostela, refektáře a ambitů. Žádná z těchto úprav se však nedochovala. V této době dokončuje práce v Uherském Brodě, který pak navštěvuje ještě dvakrát. S bratrem Antonínem vytváří sousoší sv. Norberta na Svatém Kopečku (1653). Další díla z tohoto období můžeme zhlédnout ve farním kostele v Nákli, kam dodal sochařskou výzdobu oltáře sv. Izidora Madridského nebo ve farním kostele sv. Martina v Třebíči. Kolem roku 1760 pracuje Winterhalder pro farní kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. Zde vytváří především jedinečnou kazatelnu v podobě zeměkoule. Ve Znojmě pracuje také v dominikánském kostele, kde vytváří další kazatelnu a boční oltář sv. Dominika. Josef Winterhalder umírá 25. prosince 1769 ve Vídni.

Seznam děl[2]

Známé realizace

  • Svatý Kopeček u Olomouce, poutní kostel Navštívení Panny Marie
    • sochy mariánských ctností na hlavním portálu (Naděje, Štědrost a Fáma) (1731–1732), (spolupráce s bratrem J. M. Winterhalderem)
    • kazatelna (1731–1732), (nahradila kazatelnu od Michaela Zürna ml.)
    • sochy andělů a kalvárie na tabernáklu hlavního oltáře (do 1732), (dokončení po Jan Sturmerovi, oltář pochází z dílny Baldassare Fontany)
    • návrh čtyř stříbrných reliéfů mariánské legendy v presbytáři (Zjevení Panny Marie, Nalezení sošky, Požár kaple, Uzdravení nemocných) (1734–1739), (provedl Johann J. Wirth)
    • sousoší svatého Norberta se svatým Adrianem Jansenem von Hilvarenbeek a Jakubem Lacopsem v ambitovém dvoře (1753), (spolupráce s bratrem A. Winterhalderem)
    • řezbářská výzdoba hodin s figurální skupinou boha Hélia, Luny a Slunce (1736–1740), hodinový stroj William Jourdain, Londýn (1646) (přemístěno do Obrazárny Strahovského kláštera)
  • Klášter Hradisko u Olomouce
    • alegorické sochy ctností (Střídmost, Trpělivost, Statečnost, Naděje, Láska a Víra) v předsálí slavnostního sálu (1731–1732), (spolupráce s bratrem J. M. Winterhalderem)
    • dvojice sousoší Samuel vítající Saula a David přijímající dary od Achímeleka, dva reliéfy Trojí zapření Petrovo a Přistání apoštola Pavla na Maltě na krby, 10 alegorických reliéfů v okenních špaletách a další sochařská výzdoba krbů, supraport vchodů a hlavní římsy ve slavnostním sále (1731–1732)
    • sochařská výzdoba nástavců hlavního, dvou bočních oltářů a křtitelnice v býv. opatské kapli sv. Štěpána (1733–1734), (křtitelnice bývá připisována též Janu M. Scherhaufovi)
    • sousoší svatého Jana Nepomuckého udílející almužnu před prelaturou (1737)
  • Nová Říše, premonstrátský klášter – znak premonstrátského kláštera v průjezdu kláštera (1737–1738)
  • Blatec – socha svatého Leonarda (Linharta) u silnice do vsi (mezi 1732–1741), (původně stávala v areálu kláštera Hradisko, část sochy je nepůvodní)
  • Olomouc, sloup Nejsvětější Trojice – reliéfy ve vnitřní kapli (Kainova oběť, Ábelova oběť, Noeho oběť, Abrahámova oběť Izáka, Abrahámova oběť jehněte a Ukřižování) (1733), (připisované též Filipu Sattlerovi)
  • Uherský Brod
    • kostel Neposkvrněného početí Panny Marie – sochařská výzdoba bočních oltářů, varhanní skříně? a kruchty? (1733)
    • dominikánský kostel Nanebevzetí Panny Marie – boční oltáře Panny Marie Čenstochovské, Panny Marie Bolestné, svaté Anny, svatého Vincence Ferrerského a svatého Josefa (1747), (spolupráce s bratrem A. Winterhalderem), boční oltář sv. Kříže (1754)
    • socha svatého Vincence Ferrerského před kostelem (1747)
    • socha svatého Floriána na kašně (1756)
  • Brno
  • Náměšť nad Oslavou
  • Kralice na Hané – sochy svatého Petra a svatého Pavla stranách hlavního portálu kostela Nanebevzetí Panny Marie (konec 30. let.)
  • Úsov, kostel svatého Jiljí – socha Bičovaného Krista (konec 30. let.), (v současnosti je socha zapůjčena do expozice Arcidiecézního muzea v Olomouci)
  • Jaroměřice u Jevíčka, poutní areál Kalvárie – reliéfy Klanění andělů, Klanění pastýřů a Klanění tří Králů v přízemí Betlémské kaple (30. léta)
  • Bratislava, minoritský kostel Navštívení Panny Marie – sošky puttů v nástavcích bočních oltářů (1741) ?
  • Nivnice, kostel sv. Andělů Strážných – sochařská výzdoba hlavního oltáře (konec 40. let), (centrální Winterhalderova socha anděla byla ve 20. stol. nahrazena jinou)
  • Bojkovice – trojsoší Panny Marie, svatého Dominika a svatého Vincence u zámku (1745) ?
  • Tikovice (Ořechov), kostel svatého Jiří – hlavní oltář (40. léta)
  • Pitín – socha Panny Marie s Ježíškem (1750)
  • Náklo, kostel svatého Jiří – sochy svaté Notburgy z Rattenbergu a svaté Valburgy na oltáři svatého Izidora Madridského (kol. 1749), (ústřední socha je dílem Jana M. Scherhaufa)
  • Velehrad, premonstrátský klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie – sousoší Nejsvětější Trojice v prelátské kapli kláštera (1753) a dřevořezby světců na chórových lavicích kostela ?
  • Třebíč
    • kostel sv. Martina – hlavní oltář a boční oltáře svaté Anny a svatého Josefa se štukovými výjevy (1758–1759)
    • sochy Piety Třídubské (Maria Dreieichen) a svatého Jana Nepomuckého ? na můstku k zámku (1758–1759), (nahrazeny kopiemi, originály v zámku)
  • Chválkovice – socha svatého Jana Nepomuckého (1759) ? (Antonín Winterhalder?)
  • Znojmo
    • kostel sv. Mikuláše – kazatelna, oltář a štukové výjevy na oblouku portálu kaple Dítěte Ježíš a sochařská výzdoba dvou zpovědnic ? (1760)
    • dominikánský kostel Nalezení sv. Kříže – kazatelna a oltář sv. Dominika ? (kol. 1760)
  • Přímětice, kostel sv. Markéty – tabernákl se sochou sv. Markéty (60. léta) ?, (původně na hlavním oltáři)
  • Předklášteří u Tišnova, cisterciácký kostel Nanebevzetí P. Marie– hlavní oltář (1764–1766), (dokončil do roku 1769 Ondřej Schweigl)
  • Mořice, kostel svatého Martina – sochy svaté Luitgardy, Františka z Pauly, Františka z Assisi a řádového světce na venkovní balustrádě (konec 60. let) ? (Václav Böhm?)
  • Dřevohostice, kostel svatého Havla – sochařská výzdoba bočních oltářů Zvěstování Panně Marii a sv. Kříže (před 1769)

Dílo v muzeích

Nezachované realizace

  • stříbrná busta světce a dvojice relikviářů podle Winterhalderova návrhu pro baziliku Navštívení P. Marie na Svatém Kopečku u Olomouce (1734–1739)
  • klášter Hradisko u Olomouce: erb na průčelí prelatury, slonovinová soška P. Marie, sousoší Samsona a Gedeona na kašně vnitřního dvora prelatury (1737–1741), nahrazené roku 1751 sochou Saturna, štukové dekorace stěn a stropu refektáře a chodeb kláštera (1750–1751)
  • sochařská výzdoba hřbitovní zdi kolem kostela Panny Marie na Předhradí v Olomouci (1737), (na výzdobě zdi se podílel i Ondřej Zahner)
  • štukové dekorace stěn a stropu letního refektáře premonstrátského kláštera Louka u Znojma (1765)

Odkazy

Reference

  1. Union List of Artist Names. 9. srpna 2021. Dostupné online. [cit. 2022-05-09].
  2. PAVLÍČEK, Martin. Josef Winterhalder st. (1702-1769). 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2005. 221 s. ISBN 80-7364-020-1. 

Literatura

  • PAVLÍČEK, Martin. Josef Winterhalder st. (1702-1769). Praha: Barrister & Principal, 2005. ISBN 80-7364-020-1. 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Winterhalder starší na Wikimedia Commons
Autoritní data Editovat na Wikidatech